BRANDY - anglický kokršpaněl

by Linda

Ráno jsem se probudila uražená (ještě z předešlého večera, kdy jsem absolvovala akci "pálení čarodějnic"), ale i přesto vyspinkaná do růžova. Rána, kdy k nám přijdou dělníci makat na stavbu, miluju. Vstáváme již před sedmou a den je hned o kousek delší. Ale co si budeme povídat....mám to ráda hlavně proto, že dostanu mnohem dříve snídani. Panička má na tohle rušení nočního klidu zcela odlišný názor.

by Linda

Ale k věci. Ráno to bylo zprvu docela normální. Až kolem desáté ranní začala panička šílet a chystat výletovací batoh!! HURÁ!!! Někam se jede. Naložila mě do vozidla a jelo se. V 11 hodin jsme měly sraz s tetou Lindou, tetou Míšou a strejdou Alešem na Hlavním nádraží v Praze. Řeknu vám, že to místo má svoje kouzlo. Ti kouzelní holoubci, kteří se nebojí přijít až k vašemu chřtánu....no jen se zakousnout. Ale zpět do reality...ona mi totiž nechala na čumáčku odporné zařízení jménem košík, takže se žádné seznamování nekonalo. Nastoupili jsme do vláčku (tentokrát už modernějšího a pohodlnějšího než minule) a uháněli si to vstříc dobrodružství.

Cesta nebyla dlouhá, po dvaceti minutkách jsme vystoupili na nádraží v Černošicích. Namířeno jsme měli do Solopysk, přes Karlík, Mořinku, až na Karlštejn. První vesnička Solopysky, byla pro mé lidské spoluvýletníky oříškem. Vyrazili totiž bez mapy a mysleli si, že se zorientují podle cedulí u hlavní silnice. HAHA. S jejich orientačním smyslem by tam bloudili ještě teď. Museli se snad 5x zeptat na cestu (3x opravdu a 2x jen tak pro jistotu, jestli jdeme opravu dobře). Ze začátku to byla teda procházka pěkně na prd, protože jsem šla přichycená na vodítku. Když už jsem nemohla běhat podle libosti, tak jsem aspoň táhla jak to šlo! Panička by mi to zatrhla, ale byla jsem ve výhodě, protože mě vedla (nebo spíš já ji) teta Linda. Vypadalo asi následovně. Já první, zabírám, co to dá, až odletují kamínky zpod mých nožek. Za mnou s rukou nataženou jak špagát a téměř v běhu teta Linda. Kousek za námi zbytek skupinky a kdesi v dáli jejich plíce. Do Solopysk jsme nedošli, ale doběhli. Tam už na nás v hospůdce čekal strejda Láňa. Ten šel tuhle trasu už z Prahy a vyrážel v 6:00 ze Smíchova!! Celkově pak měl v nožkách cca 35 km.

Odtud už jsem šla bez špagátu. Lítala jsem jako magor. Bylo to jako sen...ty louky, ta pole, to bláto, to křoví...strejda Aleš a strejda Láňa se mnou kravili na louce, ale občas mi jako blázni připadali oni. Lezli po kolenou (tím už myslím všichni), vydávali neidentifikovatelné zvuky, Linda je natáčela, a pak se tomu přiblble hihňali, div se nepočůrali. Ale co, ať si dělají, co chtějí, hlavně že já se mohu svobodně rozeběhnout napříč polem, čuchat kde k čemu a nikdo mě při tom nebuzeruje (rozuměj panička). Tímto způsobem jsme s krátkými přestávkami došli až k hradu Karlštejn. Měli jsme v nohách (já, panička, tety Míša a Linda a strejda Aleš) cca 15 km. Unavená jsem byla, ale stačila chvilka odpočinku v restauraci a ve vlaku při cestě zpět a doma mi panička ještě házela lítací talíř.

Výlet to byl moc krásný a těším se, až spolu vyrazíme na nějaký podobný.

Vaše Brandy

PS.: Pssst, panička to ještě neví, ale příští rok mám v plánu vyrazit se strejdou Láňou už z Prahy. Tss 35 km bude brnkačka.

PSS: Děkujeme tetě Lindě za některé fotečky.